neděle 23. dubna 2017

Recenze – Manželé odvedle

Autorka:                    Shari Lapena
Překlad:                     Jana Kunová
Nakladatelství:       Knižní klub
Rok vydání v ČR:   2017
Počet stran:              272


„Lidé jsou schopni téměř všeho...“

Anotace:
Vaše sousedka nechce, abyste vzali své šestiměsíční dítě na slavnostní večeři. Nic osobního, ale rušilo by pláčem. Váš manžel prohlásí, že to nevadí. Bydlíme přece hned vedle. Zapneme dětskou chůvičku a každou půl hodinu ho přijdeme zkontrolovat.
Vaše dcerka spala, když jste ji viděli naposledy. Teď stoupáte po schodech do svého mrtvolně tichého domu a vaše nejhorší noční můry se naplnily. Je pryč.
Nikdy předtím u vás nebyla policie. Teď prohlížejí celý váš dům a kdoví, co tam všechno najdou…

Manželský pár Anne s Marcem jsou pozváni na večírek, ovšem na poslední chvíli jim chůva odřekne hlídání malé dcerky. Anne chce zůstat doma, ale Marco rozhodne, že pokud si vezmou chůvičku, můžou na večírek jít. Koná se přece u sousedů, v podstatě za zdí, a malou Coru budou pravidelně kontrolovat. Anne se moc nechce, ale nakonec se nechá přemluvit. Jaký šok je však čeká, když se vrátí domů z večírku, najdou dveře do domu otevřené a postýlku prázdnou. Někdo jim ukradl dcerušku. Oba jsou na pokraji zhroucení a vyčítají si, že nechali miminko samotné doma. Co jsou to za rodiče? Tohle si nikdy neodpustí...


Dál už vám děj příběhu líčit nebudu, protože byste potom neměli co číst. Já musím říct, že jsem z knihy poněkud zklamaná. Tohle má být bestseller? Tolik opěvovaná kniha? Ano, vcelku čtivý, svižný příběh to je, ale není to trochu málo na tak populární pecku? Neoriginální, v podstatě banální námět, hlavní hrdinové naivní, zápletka nic moc, protože částečně jsem ji prohlédla, a ten konec...? Ne, za mě tedy pecka určitě ne. Lehce čtivý příběh, který ocení spíš ti čtenáři, kteří thrillery a detektivky čtou výjimečně. Ostatní, kteří mají načteno z tohoto soudku, budou možná zklamáni jako já. 

Příběh je vyprávěn jak z pohledu Marca, tak z pohledu jeho ženy Anne. Autorka píše poměrně strohým stylem. To by mi ani nevadilo, ale nedokázala mě svým příběhem pohltit, zaujmout. Postavy mi byly nesympatické, Marco mi chvílemi připadal snad až hloupý, Anne mazánek, který s každým problémem běží za maminkou a tatínkem. To samo o sobě by nebyl zásadní důvod, abych knihu kritizovala, protože nemusí vám být vždy hlavní postavy sympatické, přesto může jít o skvělý příběh. Ovšem tento příběh byl tak jednoduchý, tuctový. Naštěstí se četl docela dobře a rychle, kniha je tenká a navíc psaná velkým fontem. 

Moc mě mrzí, že se nepřidám na stranu nadšených čtenářů. Na knihu jsem se těšila, ale co se dá dělat. Ne vždy jsou naše očekávání naplněna. Ovšem hodlám dát autorce ještě jednu šanci a po nové knize, pokud u nás vyjde, nejspíš sáhnu.

Určitě vás od knihy ale neodrazuji. Spoustu čtenářů jásá nadšením, takže si knihu klidně přečtěte a udělejte si názor sami. Můj názor je takový, že kdo po ní nesáhne, až o tolik nepřijde.

O autorce:
Shari Lapena pracovala jako právnička a učitelka angličtiny, než se stala spisovatelkou. Manželé odvedle (2016) jsou jejím debutem v žánru thrillerů, překládají se do 26 jazyků. Na rok 2017 chystá Shari další napínavou prózu, A Stranger in the House. Knižní klub připravuje vydání.






Hodnocení: 75%

Za poskytnutí recenzního výtisku velmi děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský. Knihu zde můžete zakoupit.

sobota 22. dubna 2017

Moje knižní rutina...

... Aneb první díl nového projektu Irenky alias Rodaw z Knihánkova zvaný Knihovníček. Nejdříve jsem myslela, že se budou moct zapojit pouze booktubeři, nakonec je ale možnost přidat se do projektu i psaným článkem. A protože se mi projekt sblížit a propojit náš knižní svět tímto způsobem líbí, zapojuji se také a moc ráda. Více o projektu se dozvíte u Irenky na kanálu Knihánkov – Svět knih.


Takže... Knihovníček 1: Moje knižní rutina... Nejdřív bych asi zmínila, kde nejraději čtu. Určitě si nejvíc čtení užívám v poloze ležmo v posteli ☻ Ovšem poslední dobou u toho docela rychle usínám, což mě míchne. Říkám si, když mám volno, kolik toho večer přečtu a nakonec dám pět stránek a jsem tuhá. Když jsem nemusela vstávat ráno do práce, četla jsem klidně do dvou, do tří hodin do rána. Ale to se samozřejmě vše odvíjí od časových možností, dokdy můžete ráno spát. Další místo, kde nejvíc čtu, tak je vlak. Dojíždím do práce cca 25 minut ráno a totéž večer zpět, takže dobrých padesát minut k dobru. A nerozhodí mě žádné zpoždění. Naopak, jsem ráda, že mám víc času na čtení ☻ Samozřejmě pokud někam spěchám na čas a mám to tip ťop, tak to neplatí. Ovšem kvůli spolehlivosti ČD jezdím do práce pro jistotu dřívějším vlakem, takže spěchat nemusím. Navíc mi i někdy zbyde čas přečíst si pár stránek před započetím pracovní doby. 

Moc mě nebaví číst třeba v kuchyni u stolu. Nevím proč, ale vydržím pár stránek a knihu zavřu. Zkrátka si to takhle neužívám, není mi to pohodlné.

Jinak se snažím číst všude, kde to jde, využít každou chvilinku, každého prostoje, zkrátka všude, kde se mi podaří začíst. Takže čekárny u doktora, čekání na poště a podobné situace. Musela jsem se ovšem naučit nevnímat okolí. Úplně mi to nejde, protože ke čtení mám nejraději klid. Respektive... Potřebuji ho. Tudíž si u čtení nepouštím televizi, hudbu, nejraději čtu v naprostém klidu. Už mi docela jde nevnímat lidi ve vlaku, prostě se schovám za knížku a okolí ignoruji. Ale třeba v čekárně u lékaře mám se čtením trochu problém. Prostě tam se mi nějak nedaří se izolovat a ponořit do knihy. Ale jsem ráda, že alespoň ve vlaku už mi to jde a vždy se na ty chvilky těším. A musím se přiznat, že mě docela „naštve“, když jede zrovna mým směrem někdo známý a tudíž se s ním bavím a číst nemůžu. Je to asi blbý, ale je to tak. A trošku mi to připomíná Ohaniny pauzy v práci, když ve videu líčí, jak se taky těší, že si přečte pár stránek a kolegové si chtějí povídat ☻


Spoustu knihomolů se těší na čtení v létě venku, ale mně to nejde. Ruší mě ptáci a všechny možné venkovní zvuky, bzučení hmyzu a podobně. Takže číst si někde v parku v trávě u mě nehrozí. To bych si musela dát sluchátka a vůbec se nedívat kolem sebe. 
Nedokážu číst například ani na dovolené. Rozptyluje mě veškeré dění kolem, denní zážitky, dopředu přemýšlím, kam vyrazíme další den, takže mi myšlenky utíkají všude kolem a nemá cenu knihu vůbec rozečítat. Naopak se potom při návratu domů nemůžu dočkat, až si zalezu do postele a ponořím se do čtení.

Co jiného bych ještě dodala k mé čtecí rutině? Možná, jak si vybírám knížky ke čtení? No, jelikož jsem se poslední dobou díky nasysleným recenzním výtiskům ke svým „vlastním“ knihám nedostala, výběr byl poměrně jednoduchý a jednoznačný. Ale vím, že dřív jsem s výběrem měla docela problém, protože čím víc knih, tím hůř se mi vybírá. Proto jsem si vyřadila hromádku knih, ze které budu potom vybírat, aby se výběr malinko zúžil a bylo to jednodušší. No, zatím stále jedu v restech, protože poslední dobou čtu pomalu, nestíhám, usínám, takže ke svým knihám jsem se zatím nedostala.

Možná bych ještě mohla zmínit, jestli u čtení něco oblíbeného jím nebo piji. Vůbec ne. Nemusím si dělat ke knížce kafe ani čaj, nepotřebuji k ní čokoládu ani lupínky. Takže prostě nic, stačí mi jen a jen ta kniha a její příběh.

Co dělám vždy, tak svlékám knihu z přebalu. Mám ráda, když knihy zůstanou v perfektním stavu i po přečtení a s pomuchlaným přebalem to není možné. Pochopitelně to neplatí pro knihy z antikvariátu. To je zase něco jiného. 


A na konec zmíním záložky. Mám jich hromadu, protože v knihách od Knižního klubu bývají reklamní, spoustu jsem si jich už nakoupila, některé jsem dostala, takže nedostatkem nikdy asi trpět nebudu. Záložky neztrácím, stalo se mi to jedinkrát a to mě hodně mrzelo, protože byla právě darovaná. Myslím, že tenkrát mi záložka spadla z klína na nádraží a jak jsem potom letěla na nástupiště, vůbec jsem si neuvědomila, že ji nemám. Jinak mi maximálně doma spadne za postel nebo mi ji rozcupuje pes. Takže až potom sáhnu po další.

Tak tolik k mé knižní rutině. Doufám, že se vám článek bude líbit a v něčem se třeba také najdete.

Mějte se krásně a užijte si víkend.

Vaše Šárka ♥

pátek 21. dubna 2017

Recenze – Boj se tmy

Autorka:                     Becky Masterman
Překlad:                      Roman Tilcer
Nakladatelství:         Moba
Rok vydání v ČR:     2017
Počet stran:                408


Brigid Quinnová nedokáže žít stylem poklidné dámy v důchodu a pouze opečovávat svého muže. Ovšem pro nás čtenáře je to víc než dobře. Přišly bychom o skvělé příběhy s touto svéráznou dámou v hlavní roli.


Anotace:
Bývalá agentka FBI Brigid Quinnová zažila psychopatů víc než dost. Chce nechat vše za sebou a vybudovat si v Tucsonu nový život s manželem, přáteli a klidnou prací soukromého očka. Po smrti švagrové se ujme sedmnáctileté neteře, která však začne projevovat nezdravý zájem o pitvání různorodé zvířeny. Brigid mezitím slíbí místnímu páru pomoc s vyšetřováním smrti jejich syna – ani to nakonec není tak snadné. Její dům přestává být útočištěm a všude jako by číhaly nové hrozby. Brigid neví, jestli může vůbec někomu věřit. Nebo je to jen tím, že se ďábel nastěhoval blíž?


Brigid Quinnová je svérázná dáma důchodového věku, která nejde pro ostřejší slovo nebo průpovídku daleko. Musím říct, že její hlášky mě fakt baví. Jako hlavní postava je opravdu originální a nezaměnitelná.
Po pohřbu švagrové se k Brigid a jejímu muži nastěhuje neteř, velice inteligentní dívka s obrovským zájmem o biologii a policejní práci. Brigid s výchovou dětí nemá zkušenosti, ale říká si, že sedmnáctileté děvče by mohla zvládnout. Vždyť jde o dospělého člověka. 
Vše začne otravou jednoho z mopslíků, které s Brigid žijí. Pejsek pozře jedovatou žábu právě v době, kdy je hlídá Gemma-Kate, a skončí na veterinární klinice. Brigid zpočátku vůbec nepodezřívá neteř, že by s otravou mohla mít něco společného. To až mnohem později, v době, kdy i ona začíná mít jisté zdravotní problémy. Nejprve vše ukazuje na neurologické onemocnění, ale kdo ví, jak se věci doopravdy mají. Brigid se mezitím pouští do vyšetřování  smrti mladého chlapce v Tucsonu. Jeho matka má pocit, že objasňování synovy smrti utonutím bylo odbyto, a mohlo by za vším stát cizí zavinění. Brzy dojde k dalšímu úmrtí v blízkém okolí a navíc k hromadné otravě. Nic však nenasvědčuje tomu, že by smrt Joeyho a člověka, který se do města nedávno přistěhoval, spolu mohly souviset. Brigid ovšem trpí čím dál většími zdravotními potížemi a ke své neteři zahoří obrovskou nedůvěrou. Podporuje ji v jejich smyšlených dohadech také nejlepší přítelkyně Mallory. Proč by jí však vlastní neteř měla chtít ublížit? Nebo snad někomu není po chuti, že se snaží dopátrat, jak Joey opravdu zemřel? 

Jak jsem napsala již v úvodu, Brigid mě baví. A v tomto příběhu mě bavila ještě víc, než v prvním. Přestože se nejméně první třetina knihy vůbec netváří jako detektivka, čtení mě bavilo. Postava Brigid mi přišla naprosto skvělá, vtipná, a to i tehdy, když šlo do tuhého. Černý humor a Brigid jdou prostě ruku v ruce. A jak si tak příběh zpočátku poklidně plynul a já získávala pocit, že asi tentokrát opravdu odhalím, kdo za vším stojí, náhle jsem byla vyvedena z omylu. Děj nabyl na spádu a já hltala stránku za stránkou, protože jsem byla opravdu hodně napnutá, jak to nakonec s Brigid dopadne. 
„Všimla jsem si, že je otevřeno. Slyšela jsem tě křičet.“Já křičela? Nevzpomínala jsem si. Když ke mně ale neteř natáhla ruku, sevřela jsem ji, bylo mi jedno, jestli mě přepadla ona, zkrátka jsem byla ráda, že se můžu dotknout opravdové lidské bytosti, ať je to, kdo je to. Nesnažila jsem se hned vstát, jenom jsem ji držela za ruku. „Co to se mnou je?“ zeptala jsem se. Byla jsem příliš zesláblá, než abych jí položila správnou otázku: Cos mi to provedla?„Nemám šajnu,“ odpověděla a zatahala mě za ruku.Na to jsem už zareagovala, nechala jsem ji, aby mě ze štěrku zvedla do stoje, mírně jsem se o ni opřela a bez námitek jsem se nechala odvést do domu, pryč z noci, ve které nejen že se objevily, ale kde se taky v dálce rozmžikala stovka domovních světel.
Závěrem za mě tedy velké doporučení. Od knihy jsem mnoho neočekávala a dostala jsem maximum. Pokud se smíříte s poklidným začátkem, dostanete skvěle vygradovaný příběh. Čtení si rozhodně užijete.
Pouze těch chyb a překlepů by mohlo být v knize méně, nejlépe samozřejmě žádné. Tento nedostatek může dojem z knihy lehce pokazit. Ovšem mě prostě Brigid Quinnová nadmíru bavila, že jsem se tentokrát chybami nenechala otrávit.

O autorce:
Becky Masterman žije v Tucsonu v Arizoně. Získala magisterský titul na Floridské atlantické univerzitě. Přes den pracuje v nakladatelství zaměřeném na forenzní vědy a po nocích píše stylové, osvěžující thrillery. Běsni a zuř, první kniha s Brigid v hlavní roli, se stala autorčiným debutem.

Hodnocení: 90%

Kniha ke mně připlula z dalekých vod MegaKnih a já velmi děkuji za tuto „zlatou rybku“s níž jsem se ani chviličku nenudila.
Chcete se s Brigid Quinnovou setkat také? Objednávejte zde.